Po dlouhá staletí byl vztah města k řece dvojaký. Vltava představovala klíčovou dopravní tepnu a zároveň překážku, hnací sílu mnoha živností, zdroj pitné vody i odpadní stoku, malebný krajinný prvek i neustálou hrozbu v podobě ničivých povodní. Vltavské pobřeží bylo periferií. Nacházely se zde soustavy mlýnů, hlučná a špinavá řemesla, skladiště všeho druhu a chudinské čtvrti. Město se obracelo k řece zády. Zásadní proměna nastala až v druhé polovině 19. století, kdy probíhala výstavba nábřežních zdí a nových mostů. Město se obrátilo k řece čelem. Na kamenných nábřežích, osázených alejemi, vyrostly desítky luxusních činžovních domů a řada reprezentativních veřejných staveb. Spolu se svými náplavkami se staly oblíbeným místem procházek a skutečnou chloubou města.
Pražské náplavky jsou i dnes v životě hlavního města nenahraditelné. Tvoří součást Pražské památkové rezervace a v současné době hojně slouží nejen k lodní dopravě, ale též k volnočasovým aktivitám a k pořádání kulturních, gastronomických, sportovních a jiných akcí. Pražská nábřeží a náplavky tvoří jednu z nejatraktivnějších částí hlavního města Prahy z hlediska panoramatu a napojení na městské centrum. S ohledem na zájem hl. m. Prahy o rozvoj pražských břehů byla roku 2014 vydána Koncepce pražských břehů, jíž zpracoval na základě usnesení Rady hlavního města Prahy č. 297 z 5. března 2013 Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha). Koncepce pražských břehů je vize hl. m. Prahy o kvalitním rozvoji prostoru řeky zejména jako celoměstsky významného veřejného prostoru. Správce nábřeží a dotčené orgány, v souladu s preambulí uvedenou koncepci, ji vnímají jako iniciační materiál a při své působnosti se snaží potenciál náplavek jako veřejného prostoru postupnými kroky rozvíjet.
