Za svou neopakovatelnou podobu a „genius loci“ vděčí Praha řece Vltavě. Dávno předtím než sem přišli první lidé, modelovala spolu se svými přítoky zdejší krajinu.
Během statisíce let se stále hlouběji zařezávala do podloží, formovala říční terasy, meandry, jednotlivé ostrovy a jejich skupiny. Nechala vyniknout strmé svahy a skalnaté vrchy, které vodní síle odolaly. Vytvořila úchvatnou scenérii, do které generace stavitelů umisťují svá díla. Stala se prvním architektem Prahy, její páteří a nejvýznamnějším prostorem.
Vztah města k řece byl však po celá staletí dvojaký. Vltava představovala dopravní tepnu a zároveň překážku, zdroj pitné vody i odpadní stoku, hnací sílu i neustálou hrozbu v podobě ničivých povodní. Vltavské pobřeží bylo městskou periferií. Nacházely se zde mlýny, hlučná a špinavá řemesla, průmyslové objekty, skladiště a chudinské čtvrti. Své místo tu měli nevěstince, špitály, chudobince a kláštery žebravých řádů. Město se obracelo k řece zády.
Zásadní proměna nastala v druhé polovině 19. století v souvislosti s prudkým rozvojem města, stavbou pražských nábřeží a nových mostů. Nábřeží s alejemi se staly nejen hlavní dopravní komunikací, ale také skvělou adresou k bydlení a oblíbenou pěší promenádou, otevírající dosud nevídané pohledy na řeku a městské panorama. Vyrostly zde desítky luxusních činžovních domů a veřejných staveb, prezentujících všeobecný rozmach Prahy a její touhu být světovou. Město se obrátilo k řece čelem. Regulace Vltavy nevratně změnila podobu Prahy a její vztah k řece. Zanikly stovky staveb a celých čtvrtí, stejně jako specifický život, každodenně s řekou a jejími břehy spjatý. Pojďme si jej alespoň zčásti připomenout.
Řeka měla zásadní vliv pro rozvoj osídlení, zvláště pak místa, kde se dala pohodlně přebrodit.
Zde vznikaly nejstarší řemeslnické a kupecké osady, které se staly základem pozdějšího města. Nejvýznamnější pražský brod, ke kterému se sbíhaly dálkové obchodní cesty, se nacházel v místech dnešního Mánesova mostu pod ochranou Pražského hradu. Brody časem nahradily mosty, zprvu dřevěné a později kamenné. Nejslavnějším se stal Karlův most, vystavěný v letech 1357 až 1402 v místě staršího mostu Juditina. Téměř 450 let to byl jediný pražský most, chlouba města i celého českého království.
Boom nových mostů nastal v polovině 19. století v souvislosti s výstavbou nábřežních zdí, rozvojem železnice a dopravy. Některé, zvláště ty řetězové, byly s ohledem na svou nevyhovující únosnost nahrazeny mosty novějšími, ale vždy jedinečnými po stránce architektonické i technické. Praha tak získala jeden ze svých největších klenotů, pozoruhodnou galerii mostů, klenoucích se přes Vltavu v neobvykle krátkých rozestupech.
Řeka představovala kromě překážky také významnou dopravní tepnu, a byla splavňována stavbou jezů s propustmi už od středověku.
Plavilo se po ní především dříví, kámen, písek, sůl a další cenný náklad, který se skladoval v ohradách na pobřeží. V roce 1822 byl založen karlínský přístav jako konečná zastávka na vltavsko-labské lodní cestě z Prahy do Hamburku. Přepravovalo se exotické zboží ze zámoří, ale také suroviny pro kvetoucí průmysl a zemědělské produkty. S rozvojem silnic a železnice začala nákladní plavba a voroplavba pomalu upadat.
Naopak se pro osobní přepravu a rekreační účely rozvíjela paroplavba a to zvláště od roku 1865, kdy byla založena Pražská paroplavební společnost. Poslední vory do Prahy připluly v roce 1947, ale pražské parníky brázdí vltavské vlny dodnes. Pomáhá jim v tom i soustava tří zdymadel, vystavěná v rámci modernizace jezů na začátku 20. století.
Ještě na začátku dvacátého století byla Vltava hlavním zdrojem pitné vody pro Prahu.
Kamenné vodárenské věže byly stavěny od konce 15. století a nahradily starší věže dřevěné. Ty byly často poškozovány povodněmi a požáry, které vznikaly v zimě při rozmrazování vody pomocí otevřeného ohně. Každé pražské město mělo dříve svoji vlastní vodárenskou věž, umístěnou v sousedství mlýnů u vltavských jezů. Voda byla čerpána do nádrží v horním patře a dále rozváděna gravitačním způsobem k jednotlivým veřejným kašnám.
Přebytečná voda odtékala spolu se splašky a dešťovou vodou ulicemi a strouhami zpět do řeky. První městská kanalizace byla stavěna ve dvacátých letech 19. století, ale rovněž ústila přímo do řeky. Teprve moderní kanalizační soustava anglického inženýra W. H. Lindleye, vystavěná v letech 1895 až 1906, svedla odpadní vody do čistírny v Bubenči. Vltava přestala být stokou, zdrojem vody je pro část města dodnes.
Po celá staletí představovala řeka nezbytný předpoklad pro řadu řemeslných živností, které potřebovaly vodu jako surovinu nebo zdroj síly.
Již od třináctého století byly stavěny vltavské jezy a na ně vázané mlýny s horním nebo dolním náhonem, sloužící nejen k mletí obilí, ale i dalších potravinářských a průmyslových surovin. Na snadné dostupnosti velkého množství vody byly závislé živnosti jirchářů, koželuhů, barvířů, brusičů a další. Na pobřeží v historickém městě, a později vně hradeb, vznikaly i první továrny, papírny, pily, cihelny a kartounky, které položily základ pražským předměstím.
Závislost průmyslu na řece, coby zdroji síly, odstranilo až široké uplatnění parního stroje v druhé polovině 19. století. Řeka ale představovala rovněž hrozbu v podobě povodní, jejichž ničivá síla pravidelně pustošila ostrovy, pobřeží a přilehlé části města. Zanechávala po sobě stržené mosty, desítky zbořených staveb, hromady splaveného dříví, nánosy bahna a mrtvá těla hospodářských zvířat. Nejednou tak po povodních následovaly nejrůznější epidemie.
Vltava představovala pro některé obyvatele města zdroj obživy a byla tak neodmyslitelnou součástí jejich každodenního života.
Jednalo se především o rybáře a plavce na vorech a lodích, sloužících nákladní nebo osobní přepravě. Na řece byl závislý život nejedné osady, jako například Podskalí, které bylo hlavním střediskem voroplavby v Praze. Zdejší pobřeží bylo souvisle zastavěno dřevařskými ohradami, u kterých se vorové tabule, plavené po řece, zachytávaly a rozebíraly. V ohradách se dříví zpracovávalo a prodávalo. Své uplatnění zde našli prkenáři, rovnaři, drvoštěpové, pobřežní a další profese.
Ze dna řeky se ručně těžil písek, který byl na městských náplavkách překládán z pískařských lodí do vozů. Podobně tomu bylo v zimním období s ledem, který byl po vytažení z řeky rozsekán na menší kusy a rozvážen do pražských hostinců a pivovarů. Řeku coby zdroj obživy začala vytlačovat průmyslová revoluce, kdy se změnil způsob přepravy a řada profesí zmizela. Na začátku 20. století zaniklo i staré Podskalí a poslední vory Prahou propluly v roce 1947.
Zdroj: Zaniklé Podskalí Vory a lodě na Vltavě, Jan Jungmann, Muzeum hlavního města Prahy, 2005
Veškeré texty o historii Pražských náplavek zpracoval Ing. arch. Petr Kučera.
